KOSTARIKA – DŽUNGLE A JÓGA

holkyplaz

Nikdy nevíte, co vám život nadělí. Mně nadělil rozvod a střídavou péči, a přes můj absolutní počáteční odpor, slzy prolité do polštáře, teď svůj jeden měsíc letních prázdnin bez dětí beru jak dar. Není to o tom, že se na ten měsíc těším, na to ani nezbývá čas. Závěr školního roku je většinou dost hektický. Mé pracovní povinnosti a všechny možné závody dětí, výlety, uzavírání známek, balení kufrů a předání dětí otci, mě nenechají ani pořádně nadechnout. Své vlastní věci na tři týdny jógy v džungli namrskám do kufru během 20 minut a vydechnu až v letadle. Teprve teď se můžu začít těšit, ale jsem tak vyčerpaná, navíc působí i nízký tlak v letadle, takže omdlívám do spánku. Naštěstí.

Probouzím se právě v okamžiku, když klesáme na přistání. Ve střední Americe je odpoledne, ale u nás doma hluboká noc. Trošku jsem si spletla časový posun, tentokrát je rozdíl 8 hodin. Místo jógového pobytu je přesně na druhé straně Kostariky, je tedy nutné hned vyzvednout auto, vymotat se ze San Jose a přiblížit se místu určení. Hlavně neusnout, u nás jsou právě 4 hodiny ráno! Ptám se slečny v autopůjčovně, jaké je počasí. Prostě jednoduchá konverzace a navázání kontaktu. Slečna mi ale upřímně odpoví, že bude pršet a lepší je vydat se na cestu okamžitě nebo vůbec. Když pak začne pršet, už chápu, co tím myslela. Déšť v Kostarice, v období zelené sezóny, znamená prachobyčejnou průtrž mračen, stěrače jedou na nejvyšší rychlost a maximální viditelnost je tak půl metru, zhruba konec kapoty auta. V tom se nedá jet. První motel u cesty poslouží jako nocleh a já omdlívám podruhé, možná lepší, než vidět všechny ty potvůrky a špínu v pokoji.

hlkyzada

Poslední roky pravidelně jezdím do Indie, ke svému učiteli a vůně Indie mi voní druhým domovem. Jsem mu vděčná za mnohé a vždy bude můj první učitel. Ale každý žák se posouvá a vyvíjí, i já zkoumám a hledám, a to především v sobě. Když se Niky (Nikol Maio) chtěla letos přidat, ale do Indie se jí moc nechtělo, navrhla právě střední Ameriku, řekla jsem si „proč ne“. Nehledala jsem všude, nezkoumala jsem hluboce, nechala jsem se vést intuicí.

A tak je sobota brzy ráno, respektive jsou 4hodiny ráno, což je pro mě většinou hluboká noc, ale na další 3 týdny rozhodně není a nebude a my znovu sedáme do půjčeného auta a svištíme si to podél Pacifiku, směr Osa Peninsula. Což je trochu vtipné, ale o tom později.

strom
plma

Nikol nechtěla jet se mnou do Indie kvůli breberkám. Nejen breberkám, které můžete najít pod polštářem nebo pod matrací, ale především všelijakým roztodivným breberkám, broučkům, zvířátkům, pavoukům a hadům, ještěrkám a netopýrům. A když si to takhle v tu sobotu ráno svištíme podél Pacifiku, je nám absolutně krásně, celé nové dobrodružství před námi a my se pořádně těšíme. Jen jsme trochu nervózní z toho, jaké to bude a kam to vlastně jedeme. Naším cílem je Puerto Jimenez, největší město tohoto poloostrova, v reálu spíše rybářská vesnice, ale tady vracíme auto. Pak musíme ještě kousek dál, do míst, kde jsme opravdu na konci světa a jsme jak u moře, tak v džungli. Nefunguje zde signál, není zde žádný jiný zvuk než šumění moře a zvuky pralesa. Nad námi vysypané nebe, i moře tu v noci svítí planktonem, jsme v ráji. Nacházíme se na místě největší biodiversity celého světa. Z romantického jazyka přeloženo do reality to znamená, že všechny ty breberky, havěti, zvířátka nejsou tam někde, ale jsou tu s námi, lezou nám do domečku, do sprch, do postele a bude to ještě veselé.

kostarikaaa

Náš jógový program bude také veselý, daly jsme se na výukový program, musíme splnit 200 hodin během následujících 14 dnů, a to znamená 14 hodin výuky denně, nesmíme zameškat ani minutku, vše se hned počítá. Pro jistotu začínáme už v 4:55 h ráno. Já vím, zní to šíleně, ale ještě šíleněji vám bude znít to, že mi to vlastně chybí, já se sama doma nepřinutím takhle brzo vstát a praktikovat vše - kryije, pranayamu, relaxaci, koncentraci i meditaci. Celý ranní program trvá 75 min, pak máme chvíli pauzu, kdy se ale nesmíme mluvit, ani nijak jinak komunikovat, což zase může znít šíleně dramaticky, ale i to vlastně miluji. Ale dokážete si představit vypravit ráno 3 děti do školy bez jediného promluveného slova? Někdy to budu muset vyzkoušet a pak o tom napsat 🙂

V 7:52hod. přesně a ani o vteřinu později už sedíme opět na podložkách, začíná náš dopolední program, především jógová praxe. Obědová pauza je vyhrazená pouze na oběd, ale je to zároveň i doba, kdy nám na chvíli pustí Wi-fi. Svět se zbláznil, naše závislost na technologiích a komunikaci je zřetelná přesně od 11:30 - 12:30hod., kdy se všichni místo do talíře díváme do svých chytrých přístrojů a píšeme svým nejbližším to nejdůležitější, co se za den událo, jako mrtvý netopýr v pokoji a krab pod postelí. Ve 12:30hod. jsme už opět na podložce, hezky se odpojit od Wi-fi a napojit se sami na sebe. Odpolední blok výuky je dlouhý, často únavný, ale nesmíme zameškat nic. Disciplína je důležitá součástí jógy, v sutrách je zmíněna hned několikrát, bez disciplíny se nemůžeme hnout z místa, to je jasné, přesto si dělám pro sebe interní poznámku pro naši Školu jógy. Jak přenést tapas do českých podmínek a vzbudit ten žár, oheň touhy po poznání, kdy výmluva na dopravní zácpu či pozdní tramvaj, by byla jen trapným zesměšněním sebe sama, neb skutečný aspirant hlubokého poznání a vědění, by přeplaval řeku plnou krokodýlů, šel tmavou džunglí přes noc nebo odnesl svého učitele na svém hřbetu přes vrcholky himalájských velikánů, jen aby mohl být v blízkosti svého učitele a čerpat moudrost a poznání. Jak neredukovat jógu na pouhých pár certifikovaných hodin, na daný kurz, který jsem si přece zaplatil, překvapení, že teď musím ještě pracovat, vždyť už je to zaplacené, tak se to nějak udělá, já jsem přece zákazník a tudíž pán. Patanjali by se obracel v hrobě.

holky_joga
holky vsechny

6 hodin odpoledne v kuse je zkouška i pro mě, ale dobře mi tak. Při našem večerním rituálu a večeři samotné je Wi-fi opět vypnutá, to abychom neodvedli pozornost, protože ještě nemáme padla, ještě jsme nedali těch 14 hodin. A když nás v 9hod. večer hodin pustí, jsem ráda, že žiju, už nemám sílu na nic, jen nastavit budík na 4:30 ráno…. 3.den přichází krize, to je známá věc, zatnu zuby a kousnu se, vydržím i ten pitomej jet leg, ale tři ubohé Američanky, které teorii krize 3.dne neznají, se pakuji a odjíždějí. Ten výcvik tady stál bambilion, v překladu, hodně peněz, nikdo jim nic nevrátí, není šance udělat si kurz později nebo tak, buď to dáš, nebo to není pro tebe, ale to je tvoje věc. Znovu si dělám poznámku pro sebe, kdy sakra se to u nás změnilo, kdy nás doba tak rozmazlila, že zodpovědný za to, co se děje, je každý druhý, jen ne já sám. To mě moc nevyhovuje, to by znamenalo, že někdo jiný má nade mnou moc a já jsme jen tupý do počtu, a to vážně nechci. Toužím po svobodě, svobodné zemi, chci se svobodně rozhodovat sama za sebe, beru i tu zodpovědnost, která s tím přichází. Nejvíc ale toužím po svobodě mysli, to především, a tak zůstávám s jógou nejen tento jógový výcvikový tábor, ale i dál.

 

Veronika Carmanová

verusama
veru
Scroll to top