NÁVRATY ANEB NEKONČÍCÍ CESTA

Stanka RybčákPoslední noc v Indi jsem vůbec nespala. Rušné ulice Dillí a horečka, asi cestovní, se o to hezky postaraly. Přiletěla jsem den před Vánocemi, a už cestou z letiště, s mým kamarádem, který mě vyzvedl, jsem věděla že: „it´s not simple to be simple here“.

Spousta elementů z Indie, informací a nový řád mě dlouhou drželi v nadhledu a nadále posouvali moji denní praxi, ale pomalu už do mého vlastního stylu.

Svátky s rodinou byli zajímavé. Všichni říkali, jak jsme se změnila a že jsem hodně divná, že si nedávám všechny ti vánoční dobroty. Po návratu do Prahy jsem první tři dny trávila doma. Sama zavřená. Bála jsem se interakce s blízkými lidmi. Bála jsem se otázek typu: Jak bylo? Co jste tam dělali? Jaká je Indie? …no nejvíc strachu jsem měla z otázky: A co budeš teď dělat? Jaké jsou tvé plány? Tahle jednoduchá věta, která utíkala do buducnosti mne nejvíc děsila. Věděla jsem, že jsem připravená na budoucnost, ale ještě jsem ji neviděla, nedokázala jsem ji uchopit a někam vykročit. Uvnitř jsem cítila, že tady nechci být, že chci být někde, kde jsem prostě jen Stanka.

Poslední roky tady byli hodně o nemocnicích, o získávání ONKO informaci a snažení se nějak zapadnout do normálního zdravého života. Z pohledu mnoha lidi, kteří si procházejí ONKO životem, největší depka. A teď další, největší deprese přišla, když jsem se měla pomalu začít vracet do života. Plánovat, setkávat se, produkovat, vydělávat, … Poslední roky jsem bojoval s otázkou, jestli si vůbec zasloužím být šťastná a zdravá. Navenek jsem prý podle blízkých vypadala skvěle. Byla jsem plná života s úsměvem na tváři. Ta Stanka „hrdinka“, ta silná inspirativní žena. Uvnitř jsem se tak ale vůbec necítila. Pocity méněcennosti, bolesti, strachu ze života, nezasloužení si… Nejvíc mě děsilo, co když to je jenom obyčejný pud sebezáchovy, který mě drží. Chci se vrátit do života? A jak to udělat? Nikdo nevěděl, s čím tam uvnitř bojuju. Nikomu jsem nic neřekla, nesdílela. Nic jsme nedala znát. Nepožádala jsme o pomoc, protože jsem s tím nechtěla nikoho obtěžovat a předávat jim svoji
negativitu…a hlavně jsem se bála odsouzení, že vlastně vůbec nejsem tak dobrá, když to všechno nedávám, nezvládám, … Tak jsem se raději hezky oblékla, nasadila úsměv a šla… 

V Indii jsem tyto strachy začala pomalu překračovat. Nikdo nevěděl, že mám rakovinu. Nikdo se neptal. Všichni jsme tam v něčem byli stejní. Už jenom ten jednotný dress code v shale k tomu hodně přispíval. Časem se něco pomalu nalomovalo, nejen fyzicky ale hlavně tam uvnitř, a já si uvědomila, že je v pohodě ukázat bolest. Že už se nechci tlačit do mentální polohy, kterou zrovna neprožívám. Už si nechci nasazovat masku té hrdinky Stanky. Že je ok, not to be ok. Myslím, že to všechno prasklo po skončení mého 4denního fastingu. Pila jsem jenom vodu, kokosovou vodu (dohromady cca 8 l denně), 3x denně, po 30 minutách, jsem seděla v pranajámě a taky meditovala. Byly to dny intenzivní a bolavé, co se odrazilo i na mém fyzickém těle. V těchto dnech jsem ale nebyla sama. Na telefonu byla pořád acharya Hema a kamarád, který mi nosil kokosáky, četl sutry a měnil propocená prostěradla na posteli. Dva lidi, které jsem vpustila do svého osobního peklíčka. Sršela z nich láska, světlo a přijetí. I díky nim jsem si uvědomila, že je načase přijmout se a ukázat jaká jsem. Ať už pro někoho hrdinka, nebo zbabělec. A hlavně jsem věděla, že nikdo mě nesoudí, jenom já sama.

Po návratu do Čech, po pár týdnech, jsem tyto strachy opět pocítila. Cítila jsem, jak mě „rakovina v hlavě“ chytá za rameno a chce, abych se otočila a povídala si s ní. Byla v mém bytě, v mém oblíbeném bistru, byla v obsluze, která mi servírovala snídaně. Každé ráno mě vítala na podložce a rvala se mi do pranajámy. Byla v pohledu mých kamarádů a v jejich otázkách. Dokonce jsem ji slyšela… „Neboj, za pár týdnů budeš tam, kde jsi byla před Indií!“ To jsem si říkala f..k off! Neprošla jsem si 3 měsíci s Venkateshem jenom proto, abych na to tady zapomněla. Začala jsem si čím dál víc říkat, že tady být nemůžu a že ani nechci. A jak už víme, Vesmír je náš kámoš a všechno slyší, hodil mi do cesty možnost prázdnin daleko a na delší dobu. Jasně, první myšlenky mi říkaly, že utíkám, že zase jenom utíkám a vyhýbám se přebrat zodpovědnost za svůj život. To přece zdraví lidé dělají, ne?

Mají domov, práci a žijí. Dala jsem si pokec s vlastním egem nebo spíš jsem ho jen sledovala. Nasazovalo plné úsilí, aby mě přesvědčilo, že to není dobrý nápad. Bylo zraněné a bálo se, že přijde o svou identitu, kterou tak snažně budovalo celá ta léta.

Rozhodla jsem se otevřít nové dveře a za pár týdnů jsem odletěla na dalších sedm týdnu do Jihoafrické republiky s kamarádem ze Školy z Indie. O Kapském městě a Stolové hoře jsem snila už od začátku mé střední školy. Všechny mé projekty ze zeměpisu a angličtiny byly jenom o téhle části naší Země. V pokojíku u našich na Slovensku je velký plakát Stolové hory. Pořád jsem říkala, že až na ni vylezu a kouknu se do sluníčka, tak můžu umřít. Nechci, aby to vyznělo MOC MOC… ale ono se tak stalo. Něco jsem tam nechala, ukončila a něco nového začalo. Den po výstupu jsem měla horečky, herpes na puse, zub moudrosti se dral ven, plakala jsem, slzy, hodně slz a smutek za něčím, co už není. Stalo se to asi uprostřed našeho času v Africe. Poté nastaly úplně jiné dny. Dny plné barev, světla, zvuků, maličkostí a vděčností za ně. Zamilovala jsem se jako ještě nikdy. Zamilovala jsem se do sebe. A teď? Včera skončilo první školení ONKO jógy pro lektory, pod záštitou Karmy Srdcem, a já mám obrovskou radost a dojetí, že jsem mohla být toho součástí a pomoci. Pokora.

Příští týden opět odjíždím. Čekají mě nová dobrodružství, zážitky, barvy, chutě, zvuky… Dveře se otevírají a já už s láskou a nadšením nahlížím, praktikuji jógu na podložce, a hlavně ji už žiji.
Vaše Stanka

Scroll to top