JMENUJI SE BÁRA… MŮJ PŘÍBĚH

Jmenuji se Barbara Haráčová a jsem lektorka jógy. Zároveň jsem i jednou z organizátorek projektu Onkojóga a ONKO Festival. Téma rakoviny se týká stále většího počtu lidí, a týkalo se také mě samotné.

Ráda bych Vám přiblížila svůj příběh, pocity a zkušenosti člověka, který má s rakovinou své osobní zkušenosti. Je to můj osobní příběh, cesta, kterou jsem si prošla za uzdravením. Je to má osobní zpověď, která nemá za cíl vyvolat lítost, berte ji pouze jako sdílení. Sdílení něčeho tak křehkého a zároveň tak silného, čemu se říká osobní zkušenost.

Seznámení s nemocí Na začátku všeho jsem byla, asi jako většina zdravých lidí, zcela neinformovaná. Neměla jsem ponětí, jaký rozdíl je mezi chemoterapií a radioterapií, natož, abych věděla, co znamená hormonální léčba související s rakovinou prsu. Více informací o rakovině a její léčbě: www.linkos.cz

Nevěděla jsem toho tedy většinu, co vím nyní. Vše se na mne valilo a já se učila za pochodu. Nicméně si myslím, že psychické rozpoložení a bolest je u většiny pacientů méně či více podobná.

Jak to bylo u mě…

Jednoho dubnového odpoledne roku 2017 jsem si “náhodou” nahmatala malou tvrdou bulku v pravém prsu, konkrétně hned vedle bradavky. Nikoli v hloubce prsa, ale na povrchu. Vždy, když jsem si v minulosti snažila prohmatávat prsa za účelem samovyšetření, což bylo jen párkrát, jsem si říkala, že je v prsou tolik uzlinek, že stejně nemůžu poznat, co v nich má či nemá být. Teď můžu říct, že to byl omyl. Zcela přesně jsem cítila, že nalezená bulka není uzlinkou, není ničím, co by tam patřilo a bylo třeba jen zvětšené. Bylo to opravdu hodně tvrdé a divné. Tušila jsem, že to v pořádku není, ať už jsem si o tom na vědomé úrovni myslela cokoli. Druhý den jsem tedy ihned volala do prvního Mamma centra, které jsem vyhledala na internetu, a objednala se na vyšetření. První vyšetření proběhlo formou ultrazvuku a uklidnilo mě. Lékařka pravila, že se jedná pouze o cystu a není se čeho obáva odsátím vzorku z nádoru injekční stříkačkou. Deset dní na to jsem se měla dostavit pro výsledky. Pro výsledky biopsie jsem šla zcela klidná, jelikož jsem každou buňkou svého já věřila, že se jedná o cystu. Z tónu lékařky, která hledala vhodná slova, jsem vycítila, že to ale cysta není. A tak jsem svůj ortel vyslovila za ni, ale s otazníkem na konci věty. Přestože jsem z lékařky vycítila, že odpověď na mou otázku bude kladná, chytala jsem se naděje do poslední vteřiny a moc jsem si přála, abych se mýlila. Nejde zapomenout na to, co následovalo. Mou první reakcí byl jen výkřik z té největší a doposud nepoznané hloubky, kterou jsem v sobě v tu chvíli objevila. Zároveň jsem na vteřinu nebo dvě nemohla uvěřit tomu, co jsem se právě dozvěděla. Potom, jako by mozku konečně začalo docházet, co uši slyšely, a já měla pocit, že padám kdesi hluboko, hluboko dolů. Po pár vteřinách či minutách, nevím přesně, jak dlouho můj pád dolů trval, byl můj nervový systém nastartován k reakci útěk, jedno kam, jedno, s kým tam budu, hlavně pryč, a už nikdy se nevrátit.

Mám rakovinu
Cítila jsem se jako v bublině, jejíž stěny, i když budu utíkat tou největší rychlostí, stejně neprorazím. Rozum mi říkal, že sama před sebou neuteču. A tak se to ve mě pár vteřin nebo minut, nevím, jak čas rychle běžel, dosti mlelo. Nikdy jsem podobnou reakci neprožila. Následoval telefonát příteli, který chtěla provést lékařka, ale já jsem jí to nedovolila. Jenže lékařka měla již dost zkušeností, a tak věděla, proč mi pomoc nabízí. Po dvou slovech do telefonu, která zněla: “Mám rakovinu”, jsem ztratila hlas, v krku obrovský knedlík, slzy mi tekly proudem a třesoucí se po celém těle jsem se sesunula k zemi, svaly mi vypověděly službu, telefon mi vypadl z ruky. Zbytek hovoru s přítelem již dokončila lékařka, já jsem pouze v sedě na zemi a opřená o zeď poslouchala, jak domlouvá, aby co nejdříve přijel. Následoval mamograf, kterému jsem se z posledních sil bránila se slovy, že způsobuje rakovinu, na což mi lékařka dosti nepěkně do očí vmetla: “Ale vy už ji máte”. Tato slova mě odzbrojila a já se nechala odvést na mamograf. Dodnes nechápu, jak jsem se podvolila a byla v tu chvíli bez jakékoli vlastní vůle. Má prsa byla ovšem tak malá, že je do přístroje nešlo dostatečně, a to přes značnou snahu lékařky, narvat. Když se to podařilo tak, jak to v tu chvíli bylo nejlépe možné, přístroj se začal uzavírat a mačkat mi prso, a já jsem omdlela. Když mě lékařka sbírala ze země a já otevřela oči, s velkou úlevou jsem ve dveřích viděla přítele a konečně jsem cítila, že je zde někdo, kdo se za mne postaví, kdo zakročí, když mě budou zase nutit na podobné procedury, jakou je mamograf. Cítila jsem konečně poprvé od vyřčení diagnózy půdu pod nohama. Od svého pana onkologa jsem se později dověděla, že mamograf a má velikost prsou jsou dohromady holý nesmysl.

Diagnóza
Diagnóza zjištěná na základě biopsie zněla karcinom pravého prsu způsobený hormonální nerovnováhou. Zda mohly být základy nemoci položeny patnáctiletým užíváním hormonální antikoncepce či prodělanou anorexií ve věku čtrnácti let, která mi zamávala s hormonálním systémem, mohu pouze hádat. Následovalo vyšetření zvané PET scan nebo-li pozitronová emisní tomografie, které ukázalo, že jsem měla nakaženy také lymfatické uzliny v pravém podpaží, a co bylo ještě horší, také uzlinu na pohrudnici, tedy velice blízko hrudníku. A proto byla neoperabilní. Operace této uzliny by byla velkým rizikem, že dojde k poškození hrudníku, a že se rakovinné buňky roznesou do plic nebo do jiných částí těla. Od začátku bylo tedy stanoveno, že dokud nebude uzlina čistá, na operaci nemohu a budou mě tak dlouho podrobovat chemoterapii, dokud se uzlina nevyčistí. Strašák „chemoterapie“
Přes naléhání lékařů jsem na chemoterapii nastoupila až dva a půl měsíce od oznámení diagnózy. Důvodem byl veliký strach z chemoterapie. Bála jsem se chemoterapie víc než samotné rakoviny. Lékaři mě přemlouvali, strašili, ale já jsem zoufale hledala možnosti neinvazivní léčby ve světě. Marně. Dnes si myslím, že bylo dobře, že jsem se nenechala lékaři přinutit k okamžitému nástupu na chemoterapii, kdy bych šla ve velké míře proti své vůli, s pocitem, že mě přinutili stejně, jako například na vyšetření mamografem. Čas dvou a půl měsíců ve mě umožnil dozrát smíření, přijetí a stačil také k tomu, abych se vypořádala s tím největším strachem. Netvrdím, že jsem na první chemoterapii nenastoupila jak spráskaný pes, s pocitem poraženého, ale už jsem nebyla tak vyplašená a vnitřně roztřesená. Bylo to mé vlastní rozhodnutí.

Přesto, že jsem věděla, že můj nádor byl klasifikován jako G3, tedy jeden z těch agresivnějších a metastázujících, tehdy, jako by mi to nedocházelo, vytěsnila jsem tuto informaci.

I chemoterapie má v sobě pránu
Svou první dávku chemoterapie, z celkem dvanácti dávek, jsem dostala v červenci 2017. Jak bylo naznačeno výše, předtím, než jsem nastoupila léčbu, jsem na přípravě sebe samé na chemoterapii spolupracovala s áyurvédskou lékařkou a neuroložkou v jedné osobě, paní doktorkou Martinou Ziskovou. Žena, která mne na první pohled okouzlila a získala si mne. Dostala jsem radu. Chemoterapie je stvořena z gun, má v sobě pránu, stejně, jako vše okolo nás a v nás. Proto jsem měla chemoterapii vnitřním hlasem pozdravit, uvítat a požádat jí, aby mi byla partnerem, pomocníkem, nikoli nepřítelem, a to vše za poslechu oblíbených manter linoucích se ze sluchátek….

Zaujal Vás Báry příběh? Zajímá Vás, jak to skončilo? Celý příběh i s řadou řad a doporučení si můžete přečíst na našem webu KARMA SRDCEM – ZDE. Takových příběhů jsou stovky, ne každý má bohužel šťastný konec, proto jsme se rozhodli pomáhat právě onkologickým pacientům a proto organizujeme lekce ONKO jógy ZDARMA a pořádáme ONKO festival. Chcete taky pomáhat? Přidejte se k nám.

Scroll to top