S HLAVOU V OBLACÍCH

Sedíme v Kathmandu na letišti a čekáme na náš zpáteční let domů. Za sebou mám intenzivních 11 dní v Nepálu se skupinkou báječných lidí, z velké části strávené s hlavou v oblacích, na treku ve stínu Mt. Everestu.   Oči se mi zalévají slzami, zavrtám se přítelovi do ramene a brečím, že ještě nechci domů.

O 16 hodin později sedíme již v autě směr Vinohrady, koukám do pražských ulic celá vykulená, znovu a znovu si uvědomuji tu krásu, čistotu, milou, nezahlcenou prázdnotu a společně si kvitujeme, jak se těšíme na náš krásný byt, čistý záchod, horkou sprchu a pohodlnou postel. Řidič nás v dobré víře uklidňuje, tak už to máte za sebou. Když mu sdělíme, že se nevracíme z Nepálu poprvé a rozhodně ne naposledy zakroutí nechápavě hlavou a řekne, proč pro Boha?

Doma ze sebe sloupnu neutěšeně zaprášený batoh a oděv. Vlezu do instantně horké sprchy a nechám vařící vodu bubnovat do mých unavených zad. Jak ze mě kapky vody smývají prach a špínu z cest trochu se zasním a znovu se v myšlenkách přenáším do míst, kde jsem měla hlavu v oblacích a cítila se tak lehká.

Myslím na ženy, které si své dlouhé vlasy do pasu myjí na dvorku studenou vodou z kyblíku. Ale i přesto jejich vlasy září krásou. Myslím na děti, které běhají v péřovkách a v čepici, ale bosky. Na jejich ušmudlané tváře a neustálý kašel. A také na jejich oči, které vás pohltí laskavostí, upřímností a bezpodmínečnou láskou. Myslím na muže, kteří na svých zádech vynáší až nad mraky náklady těžší, než jsou oni sami. Náklad, který vypadá jako výkladní skříň z obchodu na předměstí Kathmándu, oni nesou, jen za pár centů, na svých hřbetech jak mezci. Jejich život nám zápaďákům připadá neutěšený, bez naděje. Ale tito „sherpa“ lidé jsou ukázkou laskavosti a lidskosti navzdory jejich osudu.

Dlouhá teplá sprcha, která je pro mě v tuto chvíli znamením absolutního luxusu a pohodlí, i nadále smývá prach a pot z cest a já si zcela a jasně uvědomuji, že to nejsou místa absolutního pohodlí a krásy, která se nám zapíšou do duše navždy. Že to není neustálá pochvala nebo více peněz na výplatní pásce, co nás obohacuje. Komfortní zóna je krásné místo, ale nikdy tam nic úžasného samo nevyroste. Ale když se překonáme, můžeme přejít hory a údolí.

Jako na cestě v Thame, stoupáme výše a výše a mraky necháváme pod sebou. Nadmořská výšková nemoc se začíná ozývat, většinu z nás bolí hlava, začínáme kašlat, ale jdeme dál, cestou do oblak. Po opuštěné stezce dojdeme do kláštera přilepeného ke skále jako vlaštovčí hnízdo, starého jako věčnost sama a zde poklekneme před reinkarnaci živoucího poloboha.

Od tohoto sedmiletého chlapce se vší státností a ceremonii obdržíme požehnání a můžeme procítit jeho přítomnost. Samotný chrám kláštera je náležitě vybarven v tradičním buddhisticko-tibetském stylu, plný barev, zlaté a červené především. A my zde zasedneme do meditace, necháme se prostoupit energií, stěny ji přímo vibrují. Celé kolektivní vědomí skupiny se v tom okamžiku mění a postupně se shodneme, že to byl jeden z největších zážitků a prožitků naší společné cesty.

Ten okamžik v mém srdci zůstává navždy, i když pár týdnů po návratu už znovu beru sprchu, jako samozřejmost. Prožitek, pochopení a uvědomění si, tam daleko a intenzivně vnímané, tak daleko za komfortní zónou mého útulného vinohradského bytu,  je silnější než Vám dokážu slovy popsat.

A to jsou právě ty okamžiky absolutního pochopení, splynutí, které mě znovu a znovu zvedají z komfortní zóny tepla a klidu. Balím kufr, mávám letenkou a otevírám náruč dobrodružství.

 

Veronika Carmanová

 

     

 

 

 

Scroll to top